Statek Počepických: tam, kde žije Bombina bombina
Místo s pamětí
Kořeny statku ve Vlčkovicích sahají hluboko do minulosti. Už ve 14. století tu stála vodní tvrz, obehnaná příkopem. Během staletí se místo postupně proměňovalo a vystřídala se zde řada majitelů, mimo jiné i rod Chotků. Areál se postupně rozšiřoval o hospodářské budovy, dvůr, ovčín a park.
Pro rodinu Počepických se historie na statku začíná psát v roce 1925. Tehdy jej koupil Janův pradědeček, který zde předtím dlouhá léta působil jako správce. Krátce po koupi však zemřel a statek přešel na jeho syna, Janova dědu. Ten zde hospodařil až do roku 1948, kdy přišlo znárodnění. „Děda hospodařil, než přišli komunisti k moci, a v padesátých letech je vystěhovali,“ říká Jan Počepický. „Chvíli tady ještě dělal správce, ale pak byl úplně vystěhován. Zpátky se už nedostal.“
Ovčín se během totalitního režimu změnil ve sklad chemických hnojiv, údržba se omezila na minimum a budovy začaly rychle chátrat. V osmdesátých letech už v zámečku bydlela spíš příroda než lidé. „Nevyspravené střechy, zatopené sklepy… to všechno se podepsalo na statice budov,“ popisuje Jan.
Zpátky na statek
Po Sametové revoluci se otevřela možnost restitucí a v roce 1993 se statek vrátil Janovi a jeho sestře Tereze. Nebyl to návrat do připraveného zázemí, ale spíš do zchátralé a náročné reality. „Od roku 1995 jsme sem skoro každý víkend dojížděli,“ vzpomíná Jan. „Rozkoukávali jsme se v té šlamastice, uklízeli nepořádek a přemýšleli, co s tím dál.“
První roky se nesly ve znamení základní údržby a snahy vytvořit obyvatelné prostředí. Později se jim ale podařilo získat první dotace na záchranu budov a v roce 2006, po ukončení studií sociální pedagogiky a teologie, se Jan Počepický natrvalo přestěhoval na statek. „V té době jsem se pustil do chovu ovcí,“ říká. Starobylý ovčín z roku 1869 se tak znovu vrátil ke svému původnímu účelu.
Hospodaření, které dává smysl
Dnes Počepičtí hospodaří podle principů regenerativního zemědělství na 57 hektarech luk a orné půdy. Pozemky mají kompaktně u sebe, což Jan považuje za velkou výhodu.
Chov ovcí rodinu přirozeně přivedl ke zpracování a přímému prodeji masa. Postupně přibyly slepice, kuřata, kachny, husy, později skot a nově i prasata. „Snažíme se to dělat poctivě, kvalitně a lidsky,“ shrnuje Jan svůj přístup. I proto volí prodej ze dvora a osobní kontakt se zákazníky.
Velkým krokem byla vlastní bourárna a jatka. „Původně jsme chtěli jen bourárnu, ale pak jsme si říkali, že ty zvířata nechceme nikam vozit na porážku,“ vysvětluje Jan. Postupně se tak podařilo schválit i porážky přímo na statku. Veterinární kontroly s tím spojené bere Jan jako součást odpovědnosti. „Zaplatím vzorky, občas se vyhodí dvoje játra ze stovek kusů, ale můžu lidem garantovat kvalitní potravinu, za kterou se můžu postavit,“ říká.
Veškerou práci, od porážky po bourání, zvládá rodina sama. „Děti,“ odpovídá Jan se smíchem na otázku, jestli má zaměstnance.
Krajina, která žije
Součástí statku není jen zemědělská půda, ale i cenné krajinné prvky. Rybník Dubský je od roku 2011 přírodní památkou, jejímž hlavním předmětem ochrany je populace kuňky ohnivé. V areálu statku roste devět památných dubů, některé s obvodem kmene téměř pět metrů. Jsou tichými svědky všeho, co se tu za staletí odehrálo.
Vedle hospodaření je statek dlouhá léta i centrem kulturního a sociálního dění. V roce 2008 Jan založil obecně prospěšnou společnost Statek Vlčkovice, která se věnuje sociálním službám a pořádá i benefiční multižánrový festival VlčkoviceFest, který sem každoročně přivádí stovky návštěvníků.
„Už je toho na nás moc,“ přiznává Jan, a na otázku, jestli měl někdy chuť s hospodařením skončit se smíchem odpovídá: „Asi naposledy včera.“
Energie není nekonečná a tak se s manželkou letos rozhodli opustit vedení neziskové organizace a soustředit se víc na své hospodářství a na život, který tu mezitím znovu zakořenil.
