Kulturní krajina pro lidi i zvířata v Horních Vilémovicích

Pozemky nalezené díky kůrovci

Část krajiny nad obcí Horní Vilémovice na Třebíčsku patří rodině Viktora Prudíka po generace. O polích, které v době kolektivizace obhospodařovalo místní JZD, ale nevěděli. Jezdili sem na chalupu, koupat se, nebo do lesa sbírat houby.

Až po rozpadu místního JZD zjistili, že k chalupě ve vsi patří i pozemky na kopci. Kůrovec napadl tamní les a volali jim, aby se o něj postarali. „A kde máme ten les?” ptal se Viktor Prudík. Až tehdy se začali orientovat v tom, co jim vlastně patří. Jednotlivé rozházené parcely potom posměňovali, aby byl pozemek celistvý.

Celá rodina dnes žije v Brně a museli se tedy naučit o les starat. Byla to nakonec práce na několik let. To, co by parta dělníků zvládla za týden, dělají už 8 let. Les usychá postupně, takže vždy vykácí 30 soušek a do příštího roku uschne dalších 30. Kůrovec je bere postupně. Stromy kácí až když jsou viditelně napadené, dřeva moc nepotřebují. 

Při postupném kácení stávajícího lesa vznikla myšlenka založení nového. Viktor Prudík zjistil, že by mohl dostat dotaci na sazenice a oplocenku (kvůli zvěři, která by mohla mladé stromky sežrat). Místo vykácené smrkové monokultury vysadili nový smíšený les z dubu, buku, lípy a jedle, který bude mnohem odolnější.

Návrat tradičních ovocných odrůd

Na pozemku vysázeli také jabloně, hrušně, třešně nebo švestky. Všechno dřeviny, které se na Vysočině historicky pěstují. Výběr ovocných stromů je různorodý, aby neustále dozrávalo něco jiného. Odrůdy se tak budou střídat. Ovocné stromy nesadili kvůli produkci, ale aby si všichni mohli natrhat jen tak do kapsy, použít do džemů nebo nechat pro ptáky.  
 

Louka pro chřástala

Zemědělcům propachtovali louku. Sečou ji jednou nebo dvakrát ročně na seno pro krávy. Vždy ale nechávají neposečené cípky. Je to ideální místo pro chřástala, který zde může v klidu vyvést mladé. Schovají se zde i zajíci. 
 

Tůně na podmáčené louce

Sázení nových stromů ale nebyla jediná činnost, kterou chtěl Viktor Prudík okolní krajinu podpořit. V jednom místě byla půda přirozeně podmáčená a vytvoření několika tůní bylo nasnadě. Na dně byl jíl, který pomocí malého bagru vybrali a udělali z něj val. Na stavbu několika tůní se podařilo získat dotaci. Na podmáčené louce je teď několik tůněk, které jsou skvělé pro zvěř, obojživelníky nebo hmyz. Do vody nic nesázeli, nechávají přírodu, aby to sama zarostla. Do budoucna možná ještě jedna tůně přibude.

Živá krajina

V jedné části pozemku byla přirozená propadlina, do které se začali házet menší větve nebo zbytky dřeva. Teď je tam tak 10 kubíků biologického materiálu. Celá rodina se domluvila, že tam budou dávat všechen biologický odpad a vytvoří tak takový obří kompost. Jak hmota tleje, vytváří teplo a stává se skvělým zimovištěm pro různá zvířata, třeba ježky a skokany. 

Pokácené dřevo dávají na hromady, ze kterých tvoří broukoviště, nebo je nechávají jen tak tlít. Broukovišť je tady několik, k jednomu ještě chybí nahrnout velké balvany, aby se dovnitř nedostali divočáci a všechny hmyzí larvy nevyžrali. 

Nechybí ani domov pro hady, neboli hadník. Je to taková ohrádka vyplněná větvemi, do které plazi zalezou a mohou tam naklást vajíčka. Ta tak budou chráněna před predátory. Pomůže to hlavně užovkám, ale i slepýšům a ještěrkám. Dohromady jsou na pozemku dva - jeden na suché stráni a druhý na vlhkém, stinném místě. 

Postaráno je tady i o ptáky. Na celém pozemku je nespočet budek, které slouží třeba pro holuby doupňáky, konipasy, kalouse nebo poštolky, ale taky netopýry. Pro ně je tu speciální úzká budka, do které přes léto zespodu nalítnou a zavěsí se v ní. 

Viktor Prudík se snaží, aby se krajina vracela ke svému původnímu stavu, ale zároveň sloužila i lidem. Sám říká: „Nebudujeme tady žádnou divočinu, ale kulturní krajinu, kde je příroda s člověkem v sounáležitosti. Kde to vyhovuje jak přírodě, tak i lidem a je mezi nimi přátelství.”