Kolektivizace: tragédie pro lidi i zemědělskou krajinu

Mráz i kolektivizace přichází z Kremlu

V roce 1917 komunisté v Sovětském svazu nejprve na základě dekretu sebrali půdu šlechtě a velkostatkářům a nechali ji v užívání rolníkům včetně sedláků, nelichotivě nazývaným „kulaci“, nebo ji dokonce přidělili novým zájemcům přes místní rolnické komise. Aby je následně všechny bez milosti zlikvidovali také.  

Pomocí nesplnitelného daňového břemene, administrativního nátlaku, totálního výkupu, což nebylo nic jiného než zabírání produkce bez poskytnutí adekvátní náhrady, vystěhovávání z domovů a dalších hrůz se komunistický režim snažil o vyvolání odporu, který by mohl exemplárně potrestat. Represe vyústily v násilnou likvidaci „kulaků“ a vznik kolchozů. Propaganda navenek prezentovala dobrovolné vstupy do kolchozů, demokratickou volbu funkcionářů a svobodné řízení kolchozů, které měl ve skutečnosti pevně v rukou stát. Rolníci se nesměli vzdalovat ze svého bydliště a byli připoutáni ke kolchozům jako nevolníci, podle zákona o ochraně majetku kolchozů a družstev z roku 1932 hrozil dokonce za rozkrádání trest smrti.

Dopady kolektivizace v SSSR byly katastrofické. Úrovně produkce obilí z dob před kolchozy se podařilo dosáhnout až ve 40. letech, u živočišné výroby dokonce až v 50. letech. Ještě horší dopad měla kolektivizace na životy lidí. Od nespočtu lidských tragédií, lidí vyhnaných ze svých domovů nebo vězněných v gulazích až po miliony obětí cíleného hladomoru.

Komunistické vedení země v čele s Josifem Stalinem zabavovalo obilí a prodávalo ho do zahraničí výměnou za průmyslové technologie, kterých se v Sovětském svazu bolestně nedostávalo. Odvody stanovené podle výnosů z nadprůměrně dobrého roku byly reálně nesplnitelné, čehož si byli komunisté vědomi, a dokládají to i jejich vyjádření o tom, že jim ukáží, co je to hlad. Přesto plnění odvodů tvrdě vymáhali, což vedlo až k hladomoru, kterému padlo za oběť 3 až 5 milionů lidí.  
 

Zemědělec nepřítel komunistického státu

Tragická zkušenost s kolchozy v SSSR nijak nezmenšila snahy československých komunistů o kolektivizaci u nás, a jen co se po únorovém puči dostali k moci, začali na ní velmi aktivně pracovat. Sovětská inspirace je ve všech fázích kolektivizace nepřehlédnutelná.

Už prosazování zásady „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“, mělo varovat, že žádnou právní jistotu ve stanovení nejvyšší přípustné výměry 50 hektarů nejde od komunistů čekat. Brzy vymezili okruh osob, kterým bylo možné zcizit zemědělské pozemky i ve výměře do 50 hektarů. Vůči soukromě hospodařícím zemědělcům začali uplatňovat nátlaková opatření jako o 20 % vyšší zemědělskou daň pro sedláky, pokud je označil místní národní výbor za „vesnické boháče“, mohla být vyměřená daň dokonce až o 30 % navýšena, nebo nucený výkup zemědělské techniky, kterou pak traktorové stanice půjčovaly jejich původním majitelům za úplatu nejen dráž než družstvům, ale hlavně až v termínech, kdy už ji družstevníci nepotřebovali. Soukromí zemědělci nemohli dostat půjčku, byli vyloučeni ze šlechtitelských programů, znevýhodněni v přístupu ke zdravotní péči, nedostávali lístky na cukr, mýdlo, ani šatenky.

Po sovětském vzoru zavedli komunisté i systém totálního výkupu. Povinné dodávky byly nastaveny tak, aby nebyly zvládnutelné a donutily sedláky vstoupit do družstva. Plnění dodávek bylo na základě pokynů stranického vedení tvrdě vymáháno, komunisté se neštítili žádných prostředků od domovních prohlídek až po trestní stíhání sedláků. Povinné odvody u nás naštěstí neskončily hladomorem, ale mnoho lidí existenčně velmi strádalo.

Řada zemědělců se přesto nezalekla a odmítla se vzdát svého hospodářství, a tak komunisté přitlačili a zneužili justici. Soudy dostávaly závazné stranické pokyny, aby v co největší míře ukládaly trest propadnutí majetku, zákaz pobytu, ale výjimkou nebyly ani tresty odnětí svobody, kdy sedláci končili v táborech nucených prací a věznicích. Na základě tajné směrnice ÚV KSČ „o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů“, spustil na začátku 50. let totalitní režim tzv. akci Kulak. Vystěhoval majitele zemědělské půdy z jejich usedlostí. Sedláky v mnoha případech odsoudil a uvěznil, rodinným příslušníkům přikázal místo pobytu a pracovní zařazení, děti nemohly studovat nebo byly ze studií vyloučeny. Počet nuceně vystěhovaných nelze přesně vyčíslit, dle dochovaných záznamů šlo o více než 1600 rodin, realistické odhady se však pohybují okolo 16 000 osob.

Kolektivizace změnila na venkově majetkové poměry, sociální a rodinné vztahy, ale i zemědělské postupy, způsobila zásadní přeměnu vesnic i zemědělské krajiny. Jejím cílem bylo totální zničení selského stavu, který byl hlavním nositelem tradičního způsobu života, religiozity i konzervativních politických hodnot.  
 

Kolektivizace, jaká jinde neproběhla

Nebyli jsme jedinou zemí, která byla vyzvána, aby spustila kolektivizaci po sovětském vzoru. Zatímco my jsme se do ní vrhli po hlavě a naplno, ostatní komunistické země až takový zápal nevykazovaly.

Jugoslávie i přes odpor Sovětského svazu kolektivizaci na počátku 50. let zastavila a povolila soukromé vlastnictví půdy. Po Stalinově smrti bylo v mnoha zemích patrné zmírnění represí a nátlaku na zemědělce, kterým to dodalo odvahu k vystupování z družstev. Rozpadání družstev bylo citelné třeba v Maďarsku, kde odpor k režimu vyvrcholil až v nepokoje a povstání. V Polsku po řadě pokusů od kolektivizace upustili. Polské zemědělství bylo až do pádu komunismu soukromé s téměř 3 miliony farem, z nichž většina měla do 5 hektarů.  
 

Kde udělali soudruzi chybu, aneb proč to u nás nevypadá jako v Rakousku

Když se ptáme, proč naše zemědělství vypadá, jak vypadá, tedy velké půdní bloky vlastněné desítkami až stovkami majitelů, premiantství v pěstování pšenice, řepky a kukuřice, musíme se podívat do historie a zase se dostaneme ke kolektivizaci. Na rozdíl od sousedních demokratických zemí nevzešlo naše současné zemědělství z dlouhé tradice rodinných farem, scelování pozemků na základě koupě půdy, ale z družstevního zemědělství založeného na znárodnění půdy soukromým vlastníkům a totální likvidaci vztahů a vazeb k půdě.  

Důsledky kolektivizace vidíme každý den v poradně pro vlastníky. Zpřetrhané vazby k půdě, extrémně rozdrobené vlastnictví, které se ještě víc štěpí v každém dědickém řízení, ztráta znalostí o hospodaření vhodném na jejich půdě, chybějící vztahy se zemědělci, kteří na jejich půdě hospodaří. Není výjimkou, že na půdě vlastníka, jehož předci zažili tvrdou komunistickou perzekuci a přišli o půdu, v současné době hospodaří nástupce původního jednotného zemědělského družstva.

V Česku pouze čtvrtina obhospodařované půdy patří subjektu, který na ní hospodaří, zbytek si zemědělci propachtovávají od vlastníků půdy. Přestože se celková výměra obhospodařované půdy zmenšuje, průměrná výměra hospodářství v Česku naopak vyrostla na aktuálních 121 hektarů (u družstev a akciových společností přesahuje 1200 hektarů). Máme průměrnou výměru podobnou jako USA, dvojnásobnou oproti Německu, a dokonce desetinásobnou než Polsko. Velké zemědělské společnosti v Česku dominují a jejich produkce stojí převážně na výše uvedených 3 komoditách, u nichž lze využít výhod velkých výměr půdních bloků. Naopak u náročnějších plodin na práci jako je zelenina, zaostáváme. Minimální množství rodinných farem, nedostatek pracovních sil v zemědělství, nepružnost státu v povolování sezónních pracovních sil a konkurence okolních zemí, to vše jsou bariéry pestřejší zemědělské produkce.  
 

Zdroje:

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/KOLEKTIVIZACE_KNIHA.pdf 
https://www.myjsmetonevzdali.cz/temata/nastup-komunismu-a-padesata-leta/kolektivizace/ 
https://www.pametnaroda.cz/cs/kolektivizace-7 
https://www.tydenikhrot.cz/clanek/proc-se-polakum-dari-v-zemedelstvi-o-tolik-lepe-nez-cechum 
https://www.statistikaamy.cz/2021/12/09/zemedelskych-subjektu-ubylo-ty-zbyvajici-se-zvetsily