Z Austrálie až do Brníčka: zahraniční zkušenost je pro zemědělce k nezaplacení
Přes Německo k protinožcům
Michal Hrdlička vystudoval na zemědělské škole obor živočišná výroba se zaměřením na chov ovcí. Po studiích a vojně přišla Sametová revoluce, konečně se otevřely hranice a s nimi i možnosti vyrazit do světa za poznáním. Michalova maminka mu dala 100 marek a poslala ho na zkušenou k rodinné známé pod Dachstein. Naučil se německy, našel si přítelkyni, koupil auto, a protože se nebál práce, finančně se mu dařilo, ale to mu nestačilo. Táhlo ho to dál, za oceán na Nový Zéland, kde chovají ovce a mají jedno z nejlepších zemědělství na světě. Našetřil si a na slepo vyrazil i bez znalosti angličtiny.
Přes štípání dřeva se dostal ke koním, děti zaměstnavatelů ho učily anglicky, denně si zapisoval do deníčku 10 - 15 nových slovíček. Když přišla zima, sbalil se a nasedl na letadlo do Austrálie. Rok jezdil stopem po farmách, stříhal merino ovce, ale pracoval i na lodi, a taky pomáhal veterináři, od kterého se toho hodně naučil.
Začátky sýru Brníčko
Po návratu do Česka koupil v Brníčku starý statek s 20 hektary půdy a 2 hektary lesa, dalších 20 hektarů půdy si propachtovává od vlastníků. Rád by hospodařil na ještě větší výměře, ale k půdě není jednoduché se dostat. Stávající pachtýři ji nepustí a vzhledem k neustále rostoucím cenám půdy je pro většinu menších zemědělců finančně nedostupná.
Začátky byly těžké. Nespočítal si dobře investice, a protože je trochu chaotik a “bordelář”, jak o sobě sám říká, dotace z 40 hektarů by ho a jeho rodinu neuživily. A tak začal vyrábět sýry. Pochvaluje si spolupráci s MAS, veterinární správou i hygieniky. A dodává, že bez Evropské unie a její podpory by se to nikdy nepodařilo. Mrzí ho, jak se k ní mnoho lidí v Česku staví negativně. Dnes prodává sýry do všech okolních krajů, do Brna, do Ostravy, nebo do Pardubic. Když se zrající sýry neprodají v sezóně, nezoufá. Uskladní je ve sklepě a prodává po celý rok.
Přiznává, že ho sice výroba sýrů uživí, ale je to hlavně životní styl. „Mám nejstarší auto ve vsi a pracuji 7 dní v týdnu. Žena byla teď s dětmi na dovolené sama. Když totiž vypadne jeden z týmu 5 lidí, chybí 20 % síly. Není, kdo by mě zastoupil.” Mléko v okolí neprodá, protože nejbližší sýrárna je na Jesenicku a ti mají své mléko, takže cizí nechtějí. Kdyby byl zemědělský systém nastaven jinak, třeba jako v Rakousku, tak by se pět zemědělců s ovcemi spojilo a měli by svoji společnou sýrárnu. Stačilo by jen podojit a mléko do sýrárny dovézt. Tady má ale každý své vlastní vybavení a farmáři nechtějí spolupracovat. „Z komunismu zůstala nedůvěra ve spolupráci a družstevnictví,” dodává Hrdlička.
Ofčí statek
V Brníčku chová Michal Hrdlička stádo dojných ovcí plemene Lacaune, které čítá 120 kusů, a podle jeho slov je momentálně jedno z nejvýkonnějších u nás, početně se stále zvyšuje. Je to francouzské plemeno z oblasti Roquefort, které průměrně nadojí 330 litrů za 150 dní laktace. K tomu chová ještě 15 dojných krav plemene Swiss Brown a kříženek Jersey - Swiss Brown, od kterých má krásná telata. Díky praxi u australského veterináře zvládne téměř veškerou zdravotní péči o svá zvířata sám.
Když se vrátil ze zahraničí, zjistil, že u nás není trh s dobytkem. Chovatelé jsou vydáni napospas překupníkům, kteří přijedou a dají jim cenu. Když chtěl přes svaz chovatelů zavést dražby, prý na něho koukali jako na blázna. Díky znalostem cizích jazyků a kontaktům v zahraničí raději prodává svá zvířata tam.
Další problém, který neustále řeší, jsou pracovníci v zemědělství. Stěžuje si na nízkou 3% nezaměstnanost, ze které již není možné vybírat kvalitní pracovníky. Momentálně ho zachraňují dvě běženkyně z Ukrajiny, ze kterých je nadšený. Dodává, že ze studentů, kteří k němu chodí na praxi, je jen hrstka bystřejších, kteří poznají seno od slámy, a ví, jak dlouho je březí kráva. Takoví studenti ale často vyrostli na statku, po škole se na něj musí vrátit a nejedou do světa sbírat zkušenosti.
Půda nade vše
Na otázku, co pro něj znamená půda odpovídá: „Půda a voda mě živí, musí to jít dohromady. Vím, jak se může půda zničit. Na Novém Zélandu jsem viděl strašné eroze, kdy ujel celý svah. V Česku je vidět, kolik vody z půdy odteče. Chci, aby voda v půdě zůstala.“
Na tom se Michal Hrdlička snaží pracovat. Ve svahu má svejly, v údolí dělá tůně a mokřady. Pokud spadne starý strom, nechá ho ležet a okolo něj nachá vyrůst trávu. Tím předchází erozi, která by mohla vzniknout na vyšlapané cestě. Navíc, ve starém dřevě žijí brouci, hnízdí v něm ptáci. Padlý strom má v sobě všechny látky, které během svého života načerpal, a vytváří tak koloběh živin.
Podle Michala Hrdličky se dnes vlastníci půdy příliš nezajímají o to, kde jsou jejich pole, jaké chemikálie se do nich dostávají, jaký je stav vodních toků a zda je tam bohatá biodiverzita. Lidé jsou zvyklí na veliká uklizená pole. Často se setkává s otázkou, proč má na svých polnostech kopřivy, a snaží se lidem vysvětlit, že je tam nechává záměrně. Lidé si neuvědomují, proč je důležité ponechat určitou část pole nedotčenou. Nechodí bosky po polích, takže nemají přímý kontakt s půdou, a nevědí, kde je suchá, kde jsou hrudky, kde se půda propadá nebo je krásně načechraná.
Pro Michala Hrdličku není důležité předat půdu svým potomkům. Pokud dcery nebudou chtít hospodařit, klidně statek prodá a odstěhuje se zpátky do Austrálie. Je pro něj ale klíčové, aby půda zůstala v dobrém stavu, s větším množstvím ptáků, brouků a dalšího života, a aby lidé pochopili, že kdo půdu zná, ten o ni pečuje. Když slyší, jak nějaký agrárník rozumuje, že se musíme rozhodnout, jestli budeme krmit brouky nebo lidi, řekl by mu, že pokud tady nebudou brouci, nebudou tu ani lidé.
Na otázku, jaký má „hospodářský sen” odpovídá: „Mým snem je se nesedřít. Taky bych chtěl, aby lidé přemýšleli o chemii a nejedli ji. Zemědělství je totiž nejhorší na likvidaci planety, ničí ji a já jsem taky jeden ze zemědělců. Chtěl bych, abychom byli ochránci přírody. No, a taky bych chtěl zapřáhnout koně a jet s vozem s rodinou do Francie za kamarádem, ale teď hnízdím, mám děti”.
