Vlci v české krajině III: Soužití šelem a hospodářů

Na úvod je třeba říci, že pokud chceme předcházet konfliktům mezi hospodáři a šelmami,  je potřeba nejen samotné fyzické zabezpečení stád ze strany chovatelů, ale i racionální přístup zákonodárců a státní podpora hospodářů, ať už formou poskytování dotací na preventivní opatření či náhrady škod. V Česku škody způsobené zvláště chráněnými druhy, kam patří právě i velké šelmy včetně vlka, řeší zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů. Chovatelé v současnosti dostávají finanční kompenzace nejen za poražené kusy dobytka, ale i za úhyn mláďat z údajného stresu z přítomnosti vlků či zaběhnuté kusy. Kompenzují se jim tedy i škody, při kterých není zcela zřejmé, že příčinou úhynu byl prokazatelně vlk, pokud se v dané oblasti vyskytuje. 

Rovněž realizaci preventivních opatření na ochranu hospodářských zvířat lze až 100% pokrýt dotacemi z Operačního programu Životní prostředí či z jiných evropských fondů. V zemích s dlouhodobější tradicí výskytu velkých šelem jsou taková opatření běžná. Jako funkční se obvykle doporučuje kombinace elektrického ohradníku a stálého výskytu vycvičeného pasteveckého psa, popřípadě zahánění zvířat na noc do salaší. Dle zkušeností z Německa zajistí elektrický ohradník až 80% ochranu před útokem vlka, v kombinaci s přítomností pasteveckého psa jde až o 95% účinnost. V této souvislosti se v Česku poskytuje i náhrada újmy ze ztížení hospodaření, přičemž stát kompenzuje zvýšené náklady na zabezpečení pastvy, jako jsou platy pastevců, údržba oplocení či péče o pastevecké psy.

V Česku je v současnosti patrná vysoká statistická závislost mezi nárůstem početnosti vlků a výší způsobených škod na hospodářských zvířatech. Přirozenou potravou vlků jsou však především jeleni a divoká prasata, v menší míře pak srnci. Hospodářská zvířata tvoří obvykle méně než 1 % vlky ulovené zvěře, což potvrzují i celostátní údaje ze sousedního Slovenska. K predační strategii velkých šelem však patří výběr takové kořisti, při jejímž lovu vyčerpají co nejmenší množství energie. V přírodních podmínkách jde obvykle o mladé, staré, nemocné, či jinak oslabené kusy. V podmínkách současné evropské krajiny bohužel i o nechráněná (popř. špatně chráněná) hospodářská zvířata.

Na to, zda výše doporučená opatření ve skutečnosti fungují, se můžeme podívat do zahraničí, kde mají s výskytem velkých šelem dlouhodobou zkušenost. Pravděpodobně největší evropská populace velkých šelem se nachází v Rumunsku. Ke konfliktům mezi velkými šelmami a chovateli dobytka zde tak logicky dochází často. Rumunsko navíc nemá jen největší populaci velkých šelem v Evropě, ale i jednu z největších hustot výskytu ovcí. Ta se prakticky v celé zemi pohybuje v rozmezí 30-100 kusů na kilometr čtvereční. Oproti tomu v Česku je i v Beskydech, kde se v porovnání se zbytkem země chová výrazně více ovcí, jejich hustota mnohem menší, a to cca 5-10 kusů na kilometr čtvereční. V Rumunsku navíc většinu ovcí chovají v tradičních menších volných chovech, což ještě zvyšuje riziko napadení šelmami. Rumunská státní správa tedy proplácí náhrady za škody způsobené velkými šelmami pouze v případě, že bylo stádo v době útoku prokazatelně patřičně chráněno. Taková ochrana zahrnuje přítomnost vycvičeného psa, pastevce a zavírání zvířat do salaší či ohrad během nočních hodin. Rumunsko zároveň vykazuje (i přes vyšší riziko napadení malých stád) výrazně nižší ekonomické škody způsobené průměrně jednou šelmou než země, do kterých se šelmy navracejí po delší nepřítomnosti. Ukazuje se tak, že tradiční ochrana dobytka může snížit škody způsobené velkými šelmami.

Odlišnou strategii zvolila vláda ve Španělsku. V Pyrenejích proběhla v 90. letech úspěšná reintrodukce medvěda hnědého a souběžně se začali přirozenou cestou navracet také vlci. Navýšení početnosti šelem s sebou kvůli útokům na hospodářská zvířata přineslo i spory s chovateli. Katalánská vláda si tak stanovila obtížný úkol: ochránit populaci velkých šelem a současně zachovat tradiční horské zemědělství a chov dobytka. Zvolila k tomu strategii dotování preventivních opatření, což je sice zpočátku finančně náročnější, než proplácet pouze způsobené škody, efektivně to však zabraňuje vyostření konfliktu. Propláceny jsou následující opatření: 1) sloučení malých stád do větších, 2) najmutí více pastevců, 3) uzavírání stád do elektrických ohradníků, 4) pořízení pasteveckých psů. Dotovány jsou rovněž úpravy salaší, což výrazně zlepšuje životní podmínky hospodářů a jejich personálu. Najímání více pastevců rovněž vytváří nové pracovní pozice. 

Na Slovensku je značná část zemědělských oblastí, stejně jako v Rumunsku, obhospodařována tradičním způsobem s menšími volnými živočišnými chovy. I přes komunistickou historii s kolektivizovaným zemědělstvím je slovenská krajina stále poměrně mozaikovitá a nepříliš fragmentovaná, což má zcela zásadní význam pro tamní populace velkých šelem a jejich genetickou propojenost a pestrost. Historicky bylo na vlky a medvědy nahlíženo jako na škodnou a během 20. století se dostali na pokraj vyhynutí. Jejich počty stouply po zavedení ochrany ze strany státu, posléze však začaly stagnovat a v případě vlků znovu mírně klesat. Během značné části podzimu a zimy byl totiž vlk legálně loven bez jakýchkoliv limitů. Jeho lov byl zcela zakázán až v roce 2021 a současná vláda jej chce znovu povolit. Podle nejnovějších výzkumů přitom odstřel vlků nesnižuje škody způsobené na hospodářských zvířatech. Mnohem efektivnější je tak navýšit dotace na realizaci preventivních opatření. Budoucnost vlka obecného a potažmo všech velkých šelem na Slovensku tak nyní bude opět záviset především na toleranci ze strany člověka, která je ovlivňována i úrovní komunikace ze strany politiků a ochranářů.

Na Slovensku je známý i případ, kdy vlčí smečka během jediného útoku zabila 70 ovcí. Takové případy jsou však značně ojedinělé a umožněné nedostatečnou ochranou stáda. V očích veřejnosti přitom mohou vyvolat zkreslené negativní představy o vlcích jako o chladnokrevných a nebezpečných šelmách. Důkazy navíc naznačují, že vlci neplýtvají kořistí, ani když mohou a je-li jim to umožněno, vrací se na místo činu, dokud nespořádají všechny jimi zabité kusy. Negativnímu zkreslení se dá zabránit právě lepší komunikací mezi ochranáři, politiky, hospodáři a širší veřejností. 

Konfliktu mezi chovateli a šelmami bohužel nelze zcela zabránit, lze jej však výrazně zmírnit. V konečném důsledku jde o tzv. princip trade-off, a to mezi ekosystémovými službami a hospodářským chovem. Pokud chceme čerpat ekosystémové služby plynoucí z přítomnosti velkých šelem (o těchto benefitech byla řeč v předchozím díle), budeme muset adaptovat naši hospodářskou sféru a investovat do ní. Dá se říct, že chov hospodářských zvířat s sebou nese svá rizika, jako každé jiné podnikání. V této souvislosti je dobré připomenout fakt, že množství poražených kusů dobytka není úměrné množství predátorů, a že i jediný vlk nebo toulavý pes, může zabít mnoho ovcí, pokud nejsou dostatečně chráněny. Vývoj situace tak bude zřejmě do značné míry záviset na racionálním přístupu zákonodárců, na dobré komunikaci ze strany ochranářů směrem k veřejnosti a hospodářům a na možnostech a ochotě hospodářů chránit svá zvířata.