Zápisky z agrovýletu do východní Francie

Po cestě na první farmu jsme se zastavili na oběd v restauraci na dálničním odpočívadle v regionu Bresse [čti bres]. Žádné rychlé občerstvení nadnárodních fastfoodových značek nás ale nečekalo. Podávalo se pečené bréské kuře, které je držitelem značky chráněné označení původu od roku 1957. Chuť i cena byly prémiové.

Následně jsme navštívili farmu Angèly a Raphaëla Gaec Lamberetových v Béréziatu, která se zabývá jejich chovem. Tam jsme zjistili, že cena v restauraci na dálničním odpočívadle byla na místní poměry ještě lidová.

Nejlepší bréská kuřata se prodávají na soutěžích, kde se cena za 1 kg v kuchyňské úpravě pohybuje kolem 14-30 €/kg. Důvodem jsou zvýšené náklady na jejich chov, ale i precizní kuchyňské zpracování. Kuřata v barvách francouzské trikolory (červený hřebínek, bílé peří a modré nohy) většinu života tráví venku na pastvě, kromě trávy jsou dokrmovány šrotem z pšenice a bílosemenné kukuřice.

Povinnou součástí krmení je i mléko, které tvoří 10-15 % potravy. Kuřata se chovají v oblasti s chovem mléčného skotu, proto bylo mléko historicky nejdostupnějším zdrojem bílkovin, který se dnes v konvenčních chovech nahrazuje sójou. Mléko se používalo čerstvé, dnes ho mnohé farmy nahrazují sušeným. Maso má díky mléku nezaměnitelnou chuť. Prospívá jí také fakt, že kuřata žijí mnohem déle než běžné kuře ve velkovýkrmech (od 120 do 240 dní, běžné kuře žije pouze 45 dní). 

Také po smrti se kuřata mají jako v peřince a to doslova. Jsou zašité do speciální plachty, aby se tuk lépe propojil s masem, čímž se zlepší celková kvalita produktu. Takto nachystané kuře dostane štítek chráněného označení původu, se kterým putuje až na pekáč. Spotřebitel si takového produktu víc váží a je ochoten chovatele férově odměnit, díky čemuž se nemusí kuřata celý život mačkat v nehumánních podmínkách.

Další na naší cestě bylo vinařství Clos du Vieux Bourg v Corcelles-en-Beaujolais, kde produkují vína se značkou chráněné označení původu Mâcon. Nevšední je hlavně budova samotného vinařství. Základem se stal nevyužívaný románský kostel z roku 900, což je značně originální způsob využití brownfieldu. Zde jsme vyzkoušeli místní vína a francouzští vinaři na oplátku vyzkoušeli ta moravská.

Další zastávkou byla ekologická a už několik let také regenerativní farma Les Jardins d'Aestiv. Zde nás čekala půdní sonda, kde nám francouzští půdoznalci ukazovali riziko orby a přínos žížal pro půdu. Větší žížala se v půdě pomalu pohybuje nahoru a dolů. Její chodbičky urychlují zasakování vody do půdy a usnadňují kořenům rostlin, vláknům hub a dalším organismům pohyb v půdě. Drobnější žížala se pohybuje rychleji jen ve svrchní části půdy, těsně pod povrchem, kde dokonale promíchává rostlinné zbytky s půdou a podporuje tak rychlejší rozklad organické hmoty a uvolňování živin pro rostliny.

Většina navštívených farem se věnuje přímému prodeji svých produktů. Na farmě Les Jardins d'Aestiv pěstují více než 15 druhů plodin. Část produkce zpracovávají na mouku, z prosa dělají jáhly a lisují 4 druhy olejů (slunečnice, řepka, len, lnička). Výlisky z výroby olejů zkrmují dobytkem. Formou prodeje ze dvora nabízejí čočku, cizrnu, lněné semínko. Kromě tradičních mouk z obilí nabízejí také cizrnovou a čočkovou mouku. K předkrmům neopomenutelným ve francouzské kuchyni vyrábí pomazánky, nebo jim pekař z jejich čočkové mouky peče krekry. Na maso chovají skot plemene aubrac [čti obrak], jehož maso sami prodávají.

Nedělní dopoledne jsme nechali francouzské zemědělce oddychovat, a užili jsme si přírodní a kulturní krásy regionu. Po prohlídce starého lázeňského městečka Aix-les-Bains následovala projížďka lodí s obědem po největším francouzském jezeře Bourget.

Odpoledne nás čekala návštěva regenerativní farmy, která už více než 20 let neoře. Nevšední byl pohled na pole, které na první pohled vypadalo "zabordeleně". Přitom bylo připravené na výsev kukuřice. Francouzský zemědělec plánuje přímo do porostu přezimující meziplodiny (ředkve a bobu) po rozmetání statkového hnoje (bez zapravení) přímým setím vyset kukuřici. Na dotaz českého zemědělce: „A to budete před výsevem ještě mulčovat a zaorávat?” francouzský zemědělec odpověděl: „Ne, proč? Do toho rovnou zaseju kukuřici”. Na polích bylo hodně žížalích exkrementů, což svědčí o tom, že to v jeho půdě opravdu žije.

Dalším z navštívených zemědělců byl Bertrand Saignant. Zabývá se především pěstováním zeleniny v regenerativním zemědělství. Veškerou svou produkci prodá na trzích v Lyonu.

Naší další zastávkou byla vermikompostárna, která využívá koňský a kravský hnůj pro krmení hnojních žížal. Od jara do podzimu jim postupně přidávají materiál, který proměňují v kvalitní kompost. Ten pak prodávají dalším zemědělcům, kteří jej aplikují na svá pole.

Po cestě na hotel jsme stihli navštívit i taková zajímavá místa, jakým je například středověká vesnice Pérouges. Je členem prestižního sdružení Nejkrásnější vesnice Francie, jehož cílem je propagovat malé obce na francouzském venkově, které mají bohaté historické dědictví a zachovat tak genius loci.

Další den byl vyvrcholením výletu. Navštívili jsme ekologickou a regenerativní farmu La Ferme des Bourettes.

Farmář Mathieu Razy převzal farmu po rodičích své manželky Magali. Věnují se chovu masného skotu aubrac, přičemž celou produkci si sami prodávají na trhu v Lyonu. Dnes hospodaří ekologicky na 75 hektarech, z toho 35 ha pastvin a 40 ha “orné půdy”.

Vtip je v tom, že ornou půdu už 10 let neořou. Díky tomu nejen že zcela vymizely problémy s erozí, ale po 6 letech zvýšili podíl organické hmoty v půdě průměrně o 1 % (z 2 % na 3 %). Postup je jednoduchý: co se z pole odveze, to se tam musí vrátit i s bonusem. Čím více organické hmoty je v půdě, tím více zadrží vody a tím lépe si pěstované plodiny umí poradit s extrémním počasím (přívalové deště i dlouhotrvající období sucha).

Pro české zemědělce může být inspirací, že kukuřici na siláž pro dobytek umí bez eroze pěstovat i na svazích, regenerativně a v ekologickém režimu, to znamená bez orby a bez syntetických hnojiv.

Dosažených úspěchů by nikdy nedosáhl bez opuštění dogmat a změnou myšlení za vydatné pomoci zemědělského poradce Sébastiena Roumegouse.

Výlet do Francie byl inspirativní. I tady jsou špatně hospodařící zemědělci, kteří mají na svých polích erozi. Za poslední půlrok v této oblasti hodně pršelo, což nutí čím dál víc zemědělců zvažovat změnu hospodaření, aby nadbytek srážek efektivně využili a nezpůsoboval erozi na orné půdě. Potřebují na jaře zadržet co nejvíc vody v půdě, aby byla k dispozici pěstovaným plodinám pro období letních veder. Kvůli suchu někteří zemědělci musejí od března do června zalévat i pšenici, aby vůbec něco sklidili. Zavlažování jim zvyšuje výnosy, ale zároveň i náklady na pěstování.

Většina zemědělců svou produkci prodává napřímo nebo přes kooperativy (družstva). Přes družstva neřeší jenom odbyt produkce, ale také nákup zemědělské techniky, kterou nepotřebují zrovna každý den a je příliš drahá na to, aby jim většinu roku stála v hale. Díky sdílení techniky ušetří na nákladech a díky přímému prodeji bez prostředníků i víc vydělají. Tím zlepšují svou pozici na trhu a jsou odolnější vůči ekonomickým výkyvům.

Na místních trzích, a dokonce i v supermarketech a fast foodech v nákupních centrech byla základem místní produkce, nebo alespoň francouzská produkce. Kromě ananasů a limetek, byl prakticky na všech produktech nápis země původu France. Je vidět, že francouzští spotřebitelé jsou zvyklí nakupovat vše od zeleniny, přes ovoce, sýry až po maso z místní produkce.

Pořadatelem zájezdu byla Asociace soukromého zemědělství ČR. Jeho odborný program zajišťoval Soufflet Agro.
Z Francie budeme sdílet spoustu článků o zajímavých farmách, přihlaste se k odběru novinek, ať vám to neuteče.